Vzpomínky
Bylo něco málo po půlnoci. Jako obvykle v tuhle dobu jsem seděla na střeše našeho domu. Dělala jsem to tak pořád, když bylo hezky. Od dob, co jsme sem přijeli. Když jsme bydleli na Aljašce dělala jsem to taky tak. Ale místo střechy, jsem seděla na vrcholku jedné hory. Bylo to jen moje místo, a ostatní to respektovali. Nikdo jiný než já tam nechodil. Vlastně až na jednoho upíra...
"Tak tady se vždycky v noci vypaříš." Ozval se za mnou Joeův hlas. Věděla jsem o něm už dlouho, ale nemohla jsem nic udělat. Ovládl moje tělo a nedovolil mým nohám se zvednout, vlastně jediné co dělal, bylo, že mé tělo nutil sedět. Ale i to spomalilo jeho běh. Takže se sem táhnul jako nějaký upíří hlemýžď. Konečně jsem získala zpět vládnu nad svým tělem až když si přisedl ke mě na trávu. Neváhala jsem ani minutu, napřáhla jsem ruku a udeřila ho do tváře. Bylo to moc rychle, než aby stihl opět mě ovládnout. "Tos nemusela!" sykl. Koukála jsem na výraz jeho tváře, určitě ho to zabolelo! Měla jsem z toho škodolibou radost. "Ty jsi taky nemusel na mě zkoušet tu tvou hnusnou schopnost!" Odpověděla jsem. Podíval se na mě, "Jinak bych se sem nedostal!" Odvrátila jsem pohled k nebi. Opravdu bych mu nedovolila sem vstoupit? "Možná, že by to šlo i po dobrém." řekla jsem tiše, tak tiše, až jsem se bála, že to neuslyší. Ale slyšel. "Vážně?" přisunul se ke mě blíž, ucítila jsem jeho ruku kolem mého pasu. Neodsunula jsem se. Neměla jsem důvod. Podívala jsem se na něj a přikývla jsem v odpovědí na jeho otázku. Usmál se. Byl krásný. Nádherný. A do čista mi zamotal hlavu, z čehoš jsem moc velkou radost neměla ale zrovna teď mi to bylo fuk, zrovna teď jsem chtěla mít v hlavě jenom jeho! Najednou jsem cítila, že opět ztrácím kontrolu nad svým tělem. Chtěla jsem protestovat ale nemohla jsem otevřít pusu. To on teď opět řídíl mým tělem. Mou ruku položil na jeho tvář, zatímco ta moje tvář se začala k té jeho pomaličku naklánět. Až se naše rty setkaly. Chtěla jsem zavřít oči a kupodivu... to šlo! Moje tělo poslouchalo zase jenom mě ale Joeova tvář byla najednou o pár milimetrů dál. "Tohle není fér!" řekl, "Za prvé k tomuhle tě nutit nedokážu! A za druhé, měl bych z toho divný pocit, jako kdybych se líbal sám se sebou." Zasmála jsem se. "Nutit mě nemusíš!" Políbila jsem ho. A bylo to snad poprvé v celém svém životě (i v těm lidském), kdy jsem se v podobné situaci cítila nejistě a bláznivě.
Měla jsem ve zvyku si některé momenty, připomínat stále a stále, tak dlouho, dokud mi živě neuváznou v paměti. A tenhle byl jeden z mých nejolíbenějších. "Škoda, že nemůžu plakat", tuhle větu jsem od sebe slýchavala za celou svou upíří existenci snad nejčastěji. I v tuhle chvíli jsem chtěla na svých tvářich ucítit slzy. Ale nešlo to. Ponořila jsem se zpátky do vzpomínek...
Běžela jsem lesem ke své hoře. Chtěla jsem opět koukat na hvězdy a promítat si některé vzpomínky. Najednou jsem ztuhla. Z dálky se ozývaly něčí kroky, byly stále blíž. Ucítila jsem neznámy upíří pach. Vyděsila jsem se. Byl stále blíž, věděl o mě, a běžel ke mě! Zastavila jsem se a čekala, nemělo cenu dál utíkat. Za pár minut se v dáli oběvila postava. Byl to muž. Delší černé vlasy mu překrývaly pravé oko. Měl na sobě otrhanou košili, špinavé, potrhané džíny. Byl bosý. Zastavil se tak půl metra přede mnou.Chtěla jsem od něj o krok odstoupit ale nemohla jsem se hýbat. Jakoby moje tělo nepatřilo mě, jakoby ignorovalo moje rozkazy! Nemohla jsem ani křičet ani vytřeštit oči, i tyhle primitivní příkazy mé tělo ignorovalo. Mohla jsem tam jen tak stát a pozorovat toho neznámeho upíra. Ušklíbl se na mě. "V pohodě!" promluvil nečekaně příjemným a melodickým hlasem "Pokud mi slíbíš, že nezautočíš, všechno bude zase v normálu!" Takže to dělal on! Díval se na mě tak, jakoby ode mě čekal odpověď ale já nemohla udělat nic. "Hm, tak jinak!" došlo mu, že takhle to nepůjde "Prostě se o nic nesnaš! Dokážu tě hravě zastavit!" Moje tělo najednou vyskočilo do vzduchu a udělalo salto. Nechápala jsem! Tenhle divný stav, kdy mě mé tělo neposlouchalo, mě deprimoval. Nemohla jsem ani křičet. A přece jsem najednou zakřičela. Ztichla jsem, když mi došlo, že jsem opět pánem svého těla. "Jo, slibovaný normál už nastal!" zasmál se neznámy upír. Ulevila jsem si. "Kdo sakra jsi?" zeptala jsem se ale odpovědi jsem se nedočkala. "Kim!" z dálky ke mě běžela Alice. No ovšem, musela ho vidět! "Jsi v pořádku?" Přikývla jsem. "Jo!" Z dálky se vynořil i Edward a chtěl se na neznámeho vrhnout ale najednou jakoby zkameněl. Měl zvláštní schopnost ten upír...
Pousmála jsem se, tuhle vzpomínku jsem měla obzvlášť ráda. Tehdy to nebyl moc příjemný zážitek ani pro mě ani pro Joa, ale časem se z toho stala spíše veselá historka. V hlavě se mi vybavilo snad tucet podobných vzpomínek ale já se zaměřila jen na jednu...
"Jak jsi vůbec přišel na to, že tohle dokážeš?" zeptala jsem Joea. "Tak nějak náhodou" opověděl, "Málem se na mě vyrhnul jeden o hodně silnější upír. Tušil jsem, že to bude můj konec, napadlo mě, že kdyby se zrovna teď náhodou otočil, mohl bych získat trochu navrch. A on se fakt otočil. Pamatuju si, že se mi najednou zamotala hlava a skoro jsem se nemohl hnout. Chtěl jsem jít do předu ale místo toho abych se hnul já, postoupil do předu on. Trvalo mi několik minut, než mi došlo, že ovládám jeho tělo. A skoro celý den jsem se ho pomocí toho pokoušel zabít. Bylo to těžké, nedokázala jsem ovládnout sebe. S tím mívám promblémy i doteď. Sama víš, že když někoho ovládám, moje pohyby jsou pomalejší a nedokonalejší". Příkývla jsem, "No, a kdy se to stalo?" Chytl mě za zápěstí a přitáhnul si mě blíž. Přitisknul si mě pevně k sobě a levou rukou mě držel kolem ramen. "Co myslíš?"zeptal se. Položila jsem si hlavu na jeho hruď, "No to s tím upírem. Bylo to dřív než ses začal jen tak poflakovat?" Zasmál se. "Ne, to bylo přesně tehdy, když jsem se začal poflakovat!" zase se zasmál, "Bylo to krátce po tom, co jsem utekl od Colette." Colette? Zachvěla jsem se. Bylo to ženské jméno! Já snad žárlila?! Joe to vycítil. "To ona mě přeměnila!" políbil mě něžně do vlasů. "Vyprávěj mi to!" prosila jsem. "Tak fajn!" nadechl se, " Bylo to někdy v roce 1987. Zrovna jsme byli v Dallasu, měli jsme po koncertu." "Po koncertu?"přerušila jsem ho. "No jo" v jeho hlase zazněla pýcha "Hrál jsem v kapele. Byli jsme grungeová kapela a říkali jsme si The Barbarians, ale o tom ti řeknu někdy jindy. Každopádně měli jsme zrovna po koncertu, a jak to tak bývalo, byli jsme všichni dost opilí, někteří i zdrogovaní. Tehdy jsem se taky pěkně zřídil ale pamatuju si všechno. Procházel jsem městem, bylo už k ránu, když najednou jsem si všimnul nějaké ženy, vypadala že je starší než já, takový ten typ ženy, u které ti je na první pohled jasné, že je starší ale na svůj věk rozhodně nevypadá! Začala se mnou flirtovat. Nebo já s ní? Každopádně pak si pamatuju jenom tu šílenou bolest a oheň v každém kousku svého těla. Když jsem se vzbudil Colette tam byla, řekla mi, že musíme vypadnout, že mě hledají. Poslechnul jsem ji. Pořád jsme někde jezdili. Vraždil jsem koho jsem chtěl ale hlavně, koho chtěla ona! Bavilo ji to, radovala se, když jsem zabíjel ty mladé lidi. Doteď nevím proč ji to tak fascinovalo! Proč jim to dělala. Každopádně já byl zaslepený, miloval jsem ji a ona toho využívala. Ale pak, když jsem ztratil svou novorozeneckou sílu a nespoutanost, našla si jiného upíra. Nejdříve chtěla abych vypadl ale pak ji došlo, že bych se ji ještě mohl hodit. Ale já už ji tehdy nenáviděl, za to, že zničila můj sen a ještě k tomu mě pak vyměnila za jiného pitomce, který ji taky naletěl. Odešel jsem a od té doby se jen tak flákám."...
To, jak zabíjel nevinné mě tehdy dost vyděsilo ale to nebylo všechno. On se nedokázal vzdát lidské krve! On byl monstrum! Tak jak jsem mu mohla věřit? Jak jen jsem ho mohla milovat? A přece jsem si někdy přála prožít věčnost s ním! Kežbych mohla alespoň plakat.
Seskočila jsem se střechy a šla do domu, doufajíce, že na Joea nenarazím. Zavřela jsem se v pokoji a šáhla po knížce. Nemohla jsem bolest vyplakat, musela jsem ji uniknout!
